Ukraine by Aneta Lačevová
Po Ukrajině jsem už připravená na cokoliv!
Minulé léto jsem si přála strávit tak, aby to byl zážitek a zároveň abych poznala a zkusila něco nového, anebo se aspoň zlepšila ve svých dosavadních dovednostech. Právě proto jsem se rozhodla absolvovat stáž v zahraničí, a to konkrétně na Ukrajině, ve Lvově. Město to bylo oproti Praze malé, ale okouzlující a projekt World Without Borders (Step by Step), ve kterém jsem působila, se mi na celé mé stáži líbil nejvíc. Spolupracovala jsem s 11 dalšími stážisty z Brazílie, Indonézie, Indie, Polska a Číny, takže jsem měla možnost nejen poznat kulturu ukrajinskou, ale z části i tu mých kolegů. S našimi studenty, kteří byli ve věku od 14 do 17 let, jsme se už po pár dnech skamarádili na tolik, že nás ve svém volném čase vodili po místních památkách, ukázali nám dobré kavárny nebo jiná zajímavá místa, a dokonce nás i někteří pozvali k nim domů, ať už to bylo, abychom se naučili uvařit ukrajinské varenyky, nebo abychom si u nich pochutnali na „šašlykách“ (něco jako barbecue). Lvovská doprava po děravých silnicích v malých a do prasknutí plných „maršutkách“, sice často dokázala zkazit náladu, vcelku se mi stáž ale moc líbila a už se těším, až příští rok vyjedu znova, tentokrát už však do větší exotiky!
Proč jsem se rozhodla jet na stáž na Ukrajinu, mělo dva důvody. Zaprvé tam mám vzdálené příbuzné, které jsem chtěla navštívit a zadruhé je Ukrajina celkem blízko, to znamená, že jsem nemusela na dopravu utratit moc peněz. Projekty, které tamější pobočka AIESEC nabízela, vypadaly velmi zajímavě a podle popisu mi pracovní pozice padla téměř na míru, takže jsem samozřejmě bez většího váhání vyjela.
To že jsem měla ve Lvově příbuzné, mě možná trochu zachránilo. Když jsem se totiž po dlouhé cestě vlakem konečně ocitla na nádraží, na nástupišti na mě sice čekala moje teta, z AIESEC ale nikdo. Asi 10 minut jsme tam na někoho čekali, ale ani pak mě nikdo nepřišel vyzvednout. Příští den mi sice moje „buddy“ vysvětlovala, že na mě ten někdo čekal u východu z hlavní haly na nádraží, ale Lvovské nádraží má takovéto podobné haly tři, takže pravděpodobnost, že by cizinec našel tu „správnou halu“ je podle mě docela nízká. Každopádně, takový dojem jaký na mě AIESEC Lviv udělal už ze začátku, mi vydržel i po zbytek stáže.
Nejdřív jsme měli problém s ubytováním, a to ten, že nás ubytovali na kolej, kde nebyly ani sprchy a kde byla tak neuvěřitelná špína, že se kolikrát lidem zvedal žaludek jen z pohledu na fotky. Já osobně, jsem naštěstí tu čest žít v těchto hrozných podmínkách neměla, jelikož jsem přijela o 10 dní později, kdy už se těch pár nešťastníků, co tam byli první, stihlo vzepřít. Za ten týden se prý stěhovali třikrát, z toho jednou je vystěhovali nedobrovolně, a to tak, že jim AIESECáři věci zabalili a přemístili sami. Tomu říkám iniciativa! Ten byt, kde nakonec žilo 12 stážistů, byl třípokojový, a byl sice umístěm v centru města, ale byl neuvěřitelně zaprášený.
Co se týče našeho projektu, myšlenka byla velice zajímavá a mě osobně práce s teenagery hodně bavila, ale bohužel i na něm se projevila neprofesionalita lvovských AIESECářů. V plánu totiž bylo, že bude 12 stážistů na 80 dětí, ale ve výsledku jsme první 2 týdny měli 21 dětí, ve třetím týdnu 5 dětí, a ve čtvrtém tuším, že to bylo kolem 15. Marketing sice podle organizátorky projektu probíhal a přihlášek byla hromada, nebyly ale závazné, a tak až do osudného dne nikdo nevěděl, kolik dětí přijde.
Zážitků mám z pobytu na Ukrajině opravdu hodně, ale když o tom tak přemýšlím, tak jsem víc ráda za ty špatné zkušenosti, než za ty dobré, protože převážně z chyb a špatných zkušeností se můžeme zlepšit a naučit dělat věci správně. Osobně můžu říct, že já jsem se toho podvědomě i vědomě naučila hodně, a všimlo si toho i moje okolí. Podle nich jsem se totiž na Ukrajině stala dospělejší.
