Maroko by Jana Kolářová
Hřejivá náruč. Prach. Smlouvání. Pohostinnost. Islám. Setkání s bývalou francouzskou kolonií, která je plná překvapivých protikladů, ale jedno je spojuje – chuť a vůně máty.
Přemýšlela jsem, kam mám jet. AIESEC databáze je bez hranic. Sahá do všech zemí, kde má tahle mezinárodní organizace pobočky. Asie byla lákavá, ale zároveň mě svírala nejistota, jestli jsem na ni připravena. Pak mě napadlo podívat se na stáže v severní Africe, přesněji ve francouzsky mluvících zemích. Našla jsem pouze několik v Maroku, ale líbily se mi – vyučování angličtiny nebo francouzštiny. Komunikace proběhla rychle a nejdůležitější otázky mi byly zodpovězeny. Dohodnuto, v létě v Čechách nezůstanu.
Ačkoliv jsem přijela po půlnoci, byla jsem v mé nové rodině přivítána datlemi a mlékem. Měla jsem neskutečné štěstí – oba moji maročtí sourozenci mluvili velice zdatně francouzsky, takže jsme byli schopni spolu komunikovat na vyšší úrovni. Hodně rychle mě přijali mezi sebe. Postupně jsem se dozvídala, jaké jsou obvyklé tradice a zvyklosti v Maroku. Jedla jsem s nimi z jednoho talíře, navštívila jsem jejich lázně (hammam), učila jsem se postupně jednoduchá slovíčka v arabštině a hlavně jsem poté i připravovala sama mátový čaj. Rytmus tradičnější marocké rodiny je jiný než u nás. V průběhu dne mají čtyři jídla. Večeří až okolo půlnoci. Na druhou stranu, vaše zkušenost se může výrazně lišit podle charakteru, vzdělání, regionu nebo i sociální vrstvy lidí, se kterými se setkáte. Někdo vám může schválně tvrdit, že jde o „marocký čas“, když nepřijde na dohodnutou dobu. Další se bude tímto tvrzením cítit uražen.
Bydlela jsem ve francouzské bytové zástavbě Salé Eljadida, která nepatřila k luxusním, nicméně mezi domy bylo mnoho zeleně a prostor. Protikladem bylo místo, kde jsem vyučovala. Domy o poznání vyšší, ulice plné prachu byly odpoledne nepříjemně plné lidí – Kariat. Každé ráno jsem nastoupila do grand taxi, aby mě zavezlo do této chudší čtvrti. Ne, nepředstavujte si naše žluťoučká auta, kde se vezete sami. Vybavte si starý mercedes a přidejte na sedačku spolujezdce dva dospělé lidi a dozadu čtyři – naplněná kapacita, grand taxi může odjet. V Maroku jde jen o jiný způsob hromadné dopravy, ve kterých figurují např. i oslové.
Dohromady se nás sešlo osm stážistek na výuku cizích jazyků v projektu jedné dobrovolnické asociace. Pochopila jsem, proč štěstí přeje připraveným. Neměly jsme k dispozici žádné materiály – pouze černou tabuli a křídy. Bylo jen na nás, zda jsme si nějaké přivezly. Nicméně to neubralo na půvabu faktu, že jsme se dostaly do kontaktu s tamními studenty ve věku od pěti do třiceti let. Metody a plán výuky byly čistě na nás. Ačkoliv se někteří z vás pozastaví nad tím, že jsem vyučovala francouzštinu právě v této zemi, nenechte se mýlit. Pro ně jde o cizí jazyk. Záleží na vzdělání a rodinné situaci, jak moc jím vládnou. V kurzech bylo nejdůležitější dát studentům prostor a podněty k mluvení, přimět je komunikovat.
Maroko mě přijalo s otevřenou náručí. Každý můžeme odjet s jiným dojmem z této pestré země, kde můžete vyrazit k oceánu, moři, do vysokých hor či starobylých měst, i na poušť. Dostala jsem možnost poznat úplně jinou kulturu i styl života. Ještě nikdy jsem tak silně necítila přítomnost náboženství a víry. Ještě nikdy jsem nesmlouvala o tak pestré suvenýry. Občas jsem některé odlišnosti nechápala nebo mě přímo rozčilovaly. Maroko se mi však dostalo pod kůži i za pouhé dva měsíce, které jsem tam strávila.
