Colombia by Tomas Jančařík
Do Jižní Ameriky jsem chtěl z mnoha důvodů – žít mimo „první svět“, naučit se jazyk, poznat latinskoamerickou kulturu… Vždyť tento kontinent vychází z příbuzné kolonizační tradice a přece je tak jiný než třeba Spojené Státy! Nejsou to jen notorické vojensko-politické patálie. Na úrovni každodennosti je tu život většiny obyvatelstva daleko prostší, tvrdší… a opravdovější. Snad proto, že tam, kde jsou skutečně vážné starosti na denním pořádku, se lidé nezapomněli radovat z prostých věcí. V Kolumbii jsem strávil 10 měsíců a měsíc cestoval v Peru, Ekvádoru, Bolívii a Chile.
Práci učitele Angličtiny jsem si vybral proto, že tady byla největší šance práci získat a také proto, že jsem si na sebe po dobu pobytu potřeboval vydělat. Leccos jsem se však i naučil, k mému štěstí bylo moje místo na velmi dobré soukromé technické univerzitě, čemuž odpovídala dobrá úroveň práce a pracoviště. A vyšší věk studentů. Navíc jsem měl štěstí i na šéfa – milionový člověk. Poznal jsem, že v Kolumbii je vyšší vzdělání dosud exkluzivní záležitostí, a je mu přisuzována značná hodnota a vážnost. Rozvrhy jsou často dlouhé a je kladen důraz také na praktickou stránku studia – např. práci v laboratoři – dokonce se zde matematicky modelovaly zatěžkávací zkoušky vojenských plavidel. Snaha o pokrok a budování společnosti je vskutku impresivní.
Velmi jsem také kvitoval značný důraz na informační technologie! Univerzita počtem wi-fi hotspotů předčila i mnohé tuzemské, konzistentní byla orientace na open-source a freeware programy, většina kurzů měla prostor na platformě Moodle, a dokonce bylo k dispozici i několik kurzů plně virtuálních. K dalším příjemnostem lze přiřadit „občanskou“ vybavenost areálu univerzity stravováním, knihovnou a posilovnou. Na naše poměry je nezvyklé – ale v katolické zemi pochopitelné – to, že univerzita disponuje také vlastním kaplanem, který např. v období Velikonoc celebroval mši v prostoru menzy. Naopak jistou nevýhodou bylo každodenní hodinové dojíždění místní hromadnou dopravou.
Živelná autobusová doprava se nakonec stala do jisté míry i mým koníčkem, protože jsem začal sbírat fotografie bohatě ozdobených vozidel, dokonce jsem tak navázal i některé nové kontakty. Většinu volného času jsem pak trávil v oblasti centra města, kde jsem i bydlel – tato bezpečná historická zóna je obsáhnutelná pěšky, a většina ostatních stážistů bydlela poblíž. Snad největší potěšení mi působilo pozorovat kypící život ulic v naší čtvrti. Díky stálému teplému podnebí jsou obydlí velmi malá a skromná, o to více času však lidé tráví na ulicích. Často jsme si večer sedli před kostel s pivem a jen se dívali… O nedělích řada rodin vynese před dům výkonné audio aparatury a probíhá neformální párty – vskutku karibský obyčej. Někdy jsme také šli na místní trh – místo, které nejvíce připomínalo „rozvojový“ svět, kde se však dala pořídit levně řada zajímavých věcí, pokud tedy člověk smlouval. Pláže jsou těžce turistické, takže nás to bavilo jen do času.
Kolumbijci jsou neobyčejně přátelští lidé, a lidé se vyznačují značným optimismem a radostí za života. Patrně se tu odráží těžké historické zkušenosti nedávných dekád, stejně jako určité zlepšení – především v otázce bezpečnosti – za Uribeho vlády. Byla vidět ochota investovat, což je pozitivní znamení důvěry v budoucnost. Lze pozorovat neformální ekonomiku a řadu u nás téměř již zaniklých profesí: leštiči bot, pouliční prodavači všeho, nájemní muzikanti, pouliční ševci a opraváři… Kromě toho všude vládne jakási skromná elegance – ne nadarmo je Kolumbie regionální textilní velmocí – a vše prozařuje umění „užívat dne“ – posedět, poklábosit nad šálkem kávy „tinto“ nebo s lahví piva.
