Bulgaria by Klára Černá
Můj plán na léto se stal skutečností a 6. 7. 2010 jsem vyrazila na rozvojovou praxi do země s krásnou přírodou, v níž jazyk není příliš odlišný od našeho a která se nachází asi 1200 km od České republiky na hranicích Černého moře. Abych napověděla ještě víc, tento stát sousedí se Srbskem, Rumunskem, Makedonií, Řeckem a Tureckem a hlavní město je Sofie. Teď už jste určitě všichni poznali, že se nacházím v Bulharsku, v hlavním městě Sofie a pro upřesnění LC Sofia TU (mají v hlavním městě dvě LC, celkově v Bulharsku sedm).
Když jsem po asi dvaceti hodinách dorazila na centrální autobusové nádraží v Sofii, čekaly tu na mě dvě milé AIESECářky a to i přesto, že autobus měl přes hodinu zpoždění, to bylo moc milé. Nasedli jsme do autobusu a bylo mi řečeno, že budu muset počkat asi tři hodiny v aiesec kanceláři, protože pro mě ještě nemají ubytování. To už mě potěšilo o něco méně, ale věřila jsem, že vše bude v pořádku.
Při vstupu do kanceláře jsme si hned řekla, že ta naše je hezčí Jejich je sice větší, ale v té naší se cítím líp, ale je pravda, že jsem v ní ještě neseděla tři hodiny nicnedělání po dlouhé cestě autobusem.
Tři hodiny utekly a my jsme se vydali pěšky do místa mého ubytování. Nebylo to zrovna blízko a venku asi padesát stupňů, takže jsem dorazila úplně mrtvá, asi také proto, že věcí neměla zrovna málo. Budova, kde se nachází můj pokoj, vypadá jako útočiště sprejerů či pyromanů, ale co mě uklidňuje, že je dole vrátnice s vrátným, který sice věčně spí, ale je tu. Jediné slušněji vypadající patro je druhé a naštěstí do tohoto patra jsem byla ubytována. Že by pokoj vypadal čistě, to se říct nedá, rozhodně má něco za sebou, ale spát a mýt se tu dá. Není tu kuchyňka a jídlo zajištěné nemáme, takže se stravujeme všelijak, ale hlady netrpíme. Musím říct, že je tu levněji, než v ČR.
Ze stážistů jsem přijela jako první a když jsem se ubytovala, šla jsem do kanceláře na Exchange meeting. Mají trochu jinak rozdělené oblasti a pozice, než my, to vám pak povím. Bylo to fajn, rozebírali jsme, v jakých zemích mají nejvíc X za rok a z jakých zemí lidé nejvíc jezdí na X. Pak se šlo, stejně jako s Plzničkou, posedět do restaurace. Pořád se mě na něco vyptávali a já byla hrozně unavenáJAle fajn večer.
V průběhu víkendu přijeli ostatní interns- holky z Ukrajiny a Polska- moje spolubydlící a kluk z Japonska. Trochu jsme si prohlédli Sofii a v pondělí jsme jeli poprvé do práce.
Můj popis práce v TN formě byl učit sirotky základům aj, dále o rozdílnosti mezi lidmi, z čeho rozdílnost plyne a podobně a abych řekla pravdu, nebyla jsem na to nějak moc připravená. Ale po hodině, kterou jsme tam strávili první den, jsme pochopili, že to nebude potřeba a nepletli jsme se, neníJ Já a holčina z Ukrajiny máme na starosti děti ve věku 7-12 let a spíše než učení aj je to každodenní krocení dravé zvěře. Jsou hrozně živí a nejsou zvyklí někoho poslouchat, takže práce s nimi není jednoduchá a čím víc nás znají, tím víc si dovolí, ale rozhodně je to pro nás obrovská zkušenost. Trávíme s nimi jen přibližně dvě hodiny denně a je jich celkem kolem, dvanácti, ale věřte, je to dost, jsme unaveny víc, než po manuální práci. Tento týden už jsme dokonce začali pozorovat nějaké pokroky, už umí základní barvy v angličtině, které je celou dobu učíme, většina z nich i abecedu a někteří také čísla do deseti. Nicméně, myslely jsme, že to půjde rychleji. Problém je taky jazyková bariéra. Chodí s námi vždycky někdo z aiesec, kdo překládá do bulharštiny, ale pokaždé je to někdo jiný a nikdy není jisté, jestli druhý den bude někdo, kdo bude moci jít s námi. Samozřejmě by to bylo snazší, kdyby nám rozuměli. Ještě čtyři týdny práce s nimi, snad je ještě něco naučíme.
Takže celý týden odpoledne se věnujeme dětem, musíme za nimi dojíždět skoro přes celé město, a dopoledne věnujeme většinou spánku.
No a víkendy věnujeme cestování. První víkend jsme strávili v horách s názvem Rila. Ačkoli nejsem zkušená v turistice a moje vybavení nebylo ideální, ačkoli jsem měla několik slabých chvilek, ať už strachy nebo únavou, zvládla jsme to a je to pro mě nezapomenutelný zážitek.
První den jsme vystoupali na nejvyšší vrchol hor a pak šli horami k horské chatě, kde jsme strávili noc. To bylo jako v pohádce, sice byla zima, netekla tam teplá voda a my neměli skoro žádné jídlo, ale bylo to krásné.
Druhý den jsme se vydali k Sedmi jezerům, krása pohledět, ale bylo tu moc lidí. Odtud jsme se vydali na místo, kde jsme naopak byli jediní, ale vůbec se nedivím. Šli jsme k vodopádům, které sice byly krásné, ale cesta k nim vedla křovím a cesta od nich po skalách dolů. Tady jsem si, nutno přiznat, sáhla na dno. Slézání nám trvalo poměrně dlouho a tak jsme domů museli stopovat, což pro mě byla taky premiéra.
Přišla jsme spálená, s puchýřky ale s moc dobrým pocitem a plná zážitků.
Další víkend v Bulharsku nebyl tak dobrodružný, ale opět super! Ve čtvrtek jsme se totiž vydali na ITTT, mezinárodní konference zaměřená na trainer and facilitator skills. Ubytováni jsme byli v pěkných apartmánech s bazénem ve městečku asi dvě hodiny jízdy od Sofie.
Sešli se tu lidi z Číny, Japonska, Řecka, Srbska, Ruska, Polska, Ukrajiny, Bulharska, chair byl Francouz a já jediná ČeškaJTakže když každé ráno přišlo na křičení rollcalls, hrdě ale stydlivě jsem se postavila a zakřičela: „Czech, czech, czech me out!“ a musím říct, že se tento pokřik chytnul a na konci konference ho se mnou křičela většina lidí. Bílou pěnu jsem bohužel nezazpívala, myslím, že bych tak akorát tuhle naší krásnou písničku zkazila.
Nebyla to velká konference, bylo nás asi 30. Tréninky probíhaly od 9 am do 9pm s drobnými pauzami, takže to bylo náročné, ale efektivní, musím říct, že mi to hodně dalo.
Samozřejmě ani párty nechyběly, poprvé colourfull párty, poté hawaian párty a poslední byla Global Village, kde každý řekl něco o své zemi a přispěl nějakým nápojem, či pochutinou. Já měla Becherovku a ochutnala jsem spoustu dobrot z celé Evropy
Loučení probíhalo dost emotivně, to jsem ani nečekala, spousta slz. Pravda je, že to byla konference bohatá na různé typy lidí a každý si našel přátele. I když to nebyla zrovna levná konference, jsem moc ráda, že jsem se zúčastnila.
Tento víkend se chystáme k moři do městečka Varna, tak snad nám to vyjde.
No a nějaké shrnutí na závěr? Jsem tu spokojená. Musím vám tedy říct, že na místní aiesec není zrovna spoleh. Na začátku pobytu nám řekli, že zařídí určité věci, ale na spoustu z nich jsme si museli počkat pěkně dlouho. Také mě dvakrát stěhovali ve stejném patře do jiného pokoje a pak jsme se dozvěděli, že za jednu z nás neplatili, bomba možná je to také místní mentalitou, na všechno je dost času. Ale my se spoléháme spíš sami na sebe, prvotní neshody jsme překonali a teď už snad bude vše v pořádku.
Jedno vím určitě, vrátím se plná zážitku, nových zkušeností, zlepším si angličtinu, a pokud se nic nepřihodí, budu na tuhle stáž vzpomínat celý život a budu motivována vyjet v budoucnosti na další, možná někam hooodně daleko.
